Jaroslava (43): Vždycky jsem to musela být, kdo se šel po hádce s manželem udobřit.

Doba čtení: < 1 minuta

Většina manželství stojí na kompromisech a toleranci, bez nichž se nelze ve vztahu dvou lidí obejít. Své o tom ví i paní Jaroslava, která svůj život s manželem žije již dvacátým rokem. Ani u nich nebylo vždy nebe bez mráčku. Jaroslavu trápí, že po jakékoliv hádce první krok ke smíru musela udělat vždy ona.

Za hádky jsem mohla jen já

Brali jsme se poměrně mladí, říká paní Jaroslava. Mně bylo dvacet tři let, manžel byl o čtyři roky starší. Oba jsme horkokrevnější povahu, takže o hádky u nás určitě nebyla nouze. Určitě hádky vždy pročistily vzduch a hned se dalo lépe dýchat. Jenže omluvit jsem se musela přijít jen já. Manžela to nikdy nenapadlo. Jako by čekal na to, až to udělám, a pak mi jako milostivě prominul. Jsem sice horká hlava, ale nedokážu se hněvat dlouho, takže jsem se raději omluvila, a tím vzala vinu za hádku na sebe, i když mnohdy za ni mohl manžel.

• Náš tip: Všechny kamarádky už někoho mají. Co dělám špatně?

Změna je život

A tak hádky u nás měly stále stejný průběh. Manželovi třeba něco přeletělo přes nos, začal být protivný, pochopitelně to přenesl na mě a začali jsme se škorpit. Oba jsme vypěnili, až mále hrnce létaly vzduchem. Muž pak obvykle odešel do své trucovny a čekal, až jako obvykle přijdu. Dělávala jsem to roky, až jednou jsem si řekla, že už toho bylo dost a že by pro změnu se měl omluvit on. A od té doby stále čekám. Už je to více jako čtvrt roku, kdy na sebe s manželem mluvíme jen tak na půl úst. A vypadá to, že se to hned tak nezmění.

Mám se jít opět omluvit jako první, aby byla doma zase pohoda? Nebo to mám vydržet?