Leona (32): Všechny kamarádky už někoho mají. Co dělám špatně?
Vždycky jsem žila hodně aktivně. Mám ráda sport – nejvíce jezdím na in-line bruslích nebo běhám. Jóga mě nikdy nebrala, protože je na můj vkus hodně pomalá. Občas si zajdu na zumbu nebo s partou přátel jdeme lézt na stěnu. A když si chci opravdu odpočinout, ráda si zajdu na pěkné představení do divadla nebo na film do kina. Pochopitelně nepohrdnu ani dobrým jídlem v restauraci na úrovni. Nerada vařím, vůbec mě to nebaví, navíc to považuji za ztrátu času, který se přece dá využít nějak smysluplněji.
Aktivní život – to je moje
Samotná se docela nudím a nejraději jsem, když mám okolo fajn společnost. A vidíte, přesto jsem sama. Nikoliv ve smyslu, že by mi chyběly kamarádky. Nemám žádného životního partnera, a to mi jde už na třicátý rok.
Když jsem před více než devíti lety nastupovala na vysokou školu, chodila jsem se spolužákem ze střední školy. Ale vzdálenost mezi námi vykonala své a náš vztah neustál tu dálku. Nevadí, z rozchodu jsem se celkem rychle otřepala, protože nebyl ani čas ho řešit. Byla jsem zahlcena novými dojmy, prostředím a známými, což mi vše vynahradilo. Ale i čas vysokoškolského studia proletěl rychlostí blesku a já jsem za pět let promovala.
S čerstvým diplomem a titulem magistra jsem se ucházela o svoje první zaměstnání. A to vysněné jsem hned získala. V práci jsem se postupně vypracovala až na střední manažerskou pozici v obchodní společnosti, kde šéfuji asi dvaceti lidem. Jsem spokojená, moje práce mě baví a jsem jí ochotna věnovat spoustu času i nad rámec běžné pracovní doby.
Proč jsem stále sama?
Protože mé výdělky jsou více než zajímavé, mohla jsem si dovolit na hypotéku pořídit vlastní bydlení. V Praze se fajn žije, když máte rádi pohodlný život s kulturním, společenským i sportovním vyžitím. Já jsem zde velice spokojená, akorát ten přítel mi chybí. Kamarádů mám okolo sebe více než dost, ale žádného takového, se kterým bych mohla více sdílet svůj život. Všechny kamarádky už někoho mají, a buď s ním už bydlí, nebo dokonce plánují děti. Co dělám špatně? Už nechci být sama. Takže čím dál tím více přemýšlím nad tím, jak najít partnera.
Nemyslím si, že bych byla příliš náročná, ale svoji představu o muži, s nímž bych žila, mám jasnou. Nemohu například dost dobře pochopit, jak si moje kamarádka Petra, která je vysokoškolačka stejně jako já, mohla najít středoškoláka. Vždyť to nemůže dělat dobrotu. Ale oni zatím vypadají šťastně a spokojeně. Docela jí závidím. Dokonce čekají prvního potomka.
Nestojím o kamarádství s výhodami, chci plnohodnotný vztah
I když je můj život opravdu akční a doma rozhodně jen tak nevysedávám jako ta pověstná panenka v koutě, přítele a pravou lásku stále nemám. V zaměstnání jsou okolo mě většinou už muži, kteří by připadali v úvahu, zadaní. Udržovat vztah s podřízenými by asi nebylo zrovna moudré, navíc mezi nimi nimi není žádná výrazná osobnost, která by za hřích stála.
Už jsem pátrala i v okruhu svých četných kamarádů. Dokonce jsem si u některých z nich myslela, že by z toho nakonec vztah být mohl. Ale stáli většinou jen o kamarádství s výhodami, ale o víc zájem neměli, protože se zatím nechtějí vázat. Takže mám luxusně zařízený byt, dobré zaměstnání a spoustu přátel kolem sebe, ale přesto se cítím sama.
Kde dělám chybu?
Když jsme moji situaci probíraly s kamarádkami, řekly mi, že bych měla trochu slevit ze svých nároků. S takovými požadavky na partnera, jaké mám já, nikdy nikoho nenajdu. Nevím, mám-li jim dát za pravdu. Ale ještě si připadám dost mladá na to, abych musela měnit svá přání. Stále doufám, že toho pravého někdy potkám.
