Margita (56): Děti vyletěly z hnízda a já přemýšlím, co se životem

Paní Margita se nachází ve věku, kdy už mladá není, ale do důchodu má stále ještě téměř deset let. Vdaná je už více než dvacet pět let. Ráda by řekla, že šťastně, ale čím více nad tím přemýšlí, tím více zjišťuje, že do spokojenosti má hodně daleko. Oba synové, dvojčata, se už osamostatnili. Na ně může být právem pyšná. Petr má svoji vlastní firmu jako truhlář a Pavel je učitelem na základní škole. Margita má pocit, že se ocitla na křižovatce života, na které se rozhodne, jak dál bude žít.

Svatba z lásky

Vdávala jsem se z lásky, vzpomíná paní Margita, a měla jsem za to, že i manžel to má podobně, říká Margita. Za rok po svatbě se nám narodila dvojčata, kluci, z nichž jsme oba měli velikou radost. Péče o ně ale zůstala pouze na mně. Nejenom o ně, ale prakticky o celou domácnost. Manžel se během mé rodičovské dovolené snažil zajistit naši rodinu finančně, takže býval dlouho v práci, a volný čas pak trávil svými koníčky, aby zpět načerpal energii.

Jistě, zpočátku mně to vadilo, ale brala jsem to tak, že nám po finanční stránce nic neschází. Myslela jsem si, že jak se vrátím po rodičovské do práce a kluci půjdou do školky, začneme volný čas o víkendech více trávit společně jako rodina, protože do ní přinesu svůj vklad v podobě dalšího výdělku. Manžel tudíž nebude muset tolik pracovat a najde si prostor pro to, aby mohl být se mnou a s kluky.

Žádná změna k lepšímu

Byla jsem docela zklamaná, říká paní Margita, že i po mém návratu do zaměstnání se manžel ve volném čase věnoval svým zájmům a starost o kluky i o domácnost přenechával stále mně. Jistě, jednou za rok jsme jeli společně na týdenní dovolenou po tuzemsku, ale i tam jsem měla pocit, že je manžel spíše u svých koníčků než s námi. Zajímavé ale bylo, že pro kamarády si vyšetřil aspoň dva týdny svého volna, které pak trávili pánskou jízdou – jednou na horách, jindy u moře.

Pokud jsem si s ním o tom chtěla promluvit, většinou odmítl o problému diskutovat a říkal, že ho vidím tam, kde není. Takže nakonec všechno zůstalo při starém. Na mých bedrech byla komplet starost o děti a domácnost a manžel si jel po své vlastní linii, jako by byl stále svobodný a bezdětný.

Chybovat je prý lidské

Nevím, kde jsem udělala chybu, ale když se ohlédnu do minulosti, mám pocit, že jsem až dosud jen byla za hospodyni, vychovatelku dětí a přispěvatelku do rodinného rozpočtu druhou mzdou. Nedivím se, že manželovi takové rodinné nastavení vyhovovalo. Doma byla uklizeno, navařeno a postaráno o kluky. Nad tím, že pro sebe jsem volný čas měla jen sporadicky, nejspíš nikdy nepřemýšlel. On si pro sebe prostor na své koníčky vždycky našel.

Kluci vyrostli, vystudovali a osamostatnili se a doma bylo najednou bez nich smutno. Už jsem se nemusela o ně starat, pouze o domácnost. Chtělo by se říct, že mi ubylo práce, takže bych měla být vlastně ráda. To je na jednu stranu pravda, ale představa, že až do konce života budu manželovi vytvářet teplo domova a od něho se mi nedostane žádné pozornosti, je ve své podstatě tragická. Moje bytí v manželství degradovalo do pozice služka, kuchařka, hospodyně a ochráňkyně rodinného krbu.

Zásadní rozhodnutí

Uvědomila jsem si, že takto opravdu nadále žít nechci a podala jsem žádost o rozvod. Když se to dozvěděli moji synové, Petr a Pavel, tak mi řekli, že se diví, že jsem to neudělala už dříve. Ke svému tátovi neměli takový vztah jako se mnou, což je pochopitelné, když se jim během jejich dětství a dospívání prakticky vůbec nevěnoval a veškerou péči o ně přenechal mně.

Tento článek vychází z reálného příběhu naší čtenářky, ale použitá fotografie má pouze ilustrativní charakter. Pokud máte i vy podobnou zkušenost, svěřte se nám. Váš příběh čekáme na adrese zlinmag(at)email.cz.

Zdroj: autorský text

Náhledové foto: Pixabay