Život po padesátce: Proč už nemusím nic předstírat
Padesátka má mezi ženami pověst velkého strašáka. Jako by šlo o pomyslné dveře do světa stárnutí, které se úderem padesátých narozenin otevřou. Stárnutí se nikdo z nás nevyhne, je to přirozený chod života. Ale málokdo po něm touží. Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že existuje nějaká univerzální šablona na správný život – vydělávat, budovat majetek, cestovat, vypadat bezchybně a nevybočovat z řady.
Ale kolem padesátých narozenin se ve mně něco zlomilo. Nebyl to blesk z čistého nebe, prostě bum a je to tady. Spíš se jednalo o proces nenápadný, o to ale hlubší. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí už ze svého života škrtám.
Už nemusím být u všeho
Znáte ten vtíravý pocit, že když odmítnete něčí pozvánku na akci a zůstanete doma, že vám něco zásadního uteče a už to nedohoníte? Tak dnes to vidím už úplně jinak. Nepotřebuji se účastnit všech oslav a setkání a trávit čas tam, kde se necítím dobře, ale protože se to sluší. A ze všeho nejméně se chci nutit do nadšení z věcí, které jsou mi lhostejné.
Můj vnitřní klid má dnes mnohem vyšší cenu než plný diář. Možná je to věkem, protože jsem pohodlnější. Avšak spíš si myslím, že jsem se naučila poslouchat sama sebe a rozumět svým pocitům.
Konec srovnávání s druhými
Kdysi bývalo tak jednoduché se nechat unést dojmem, že ostatní mají život jako z pohádky – větší dům, lepší auto, dokonalejší interiér a dovolené v exotice několikrát za rok.
Dnes už vím, že to co u druhých vidíme, je jen naleštěná výloha, do níž dají svému okolí možnost nahlédnout, ale skutečnost je možná jiná. Když si upřímně odpovím na otázku, jestli bych svůj život vyměnila za cizí, tak si musím odpovědět, že nikoliv. Ten svůj mám ráda takový, jaký je. I s menším domem, starým autem a bez luxusních zahraničních dovolených.
Nakupování už pro mě není náplast na život
Tak nějak jsem dospěla k závěru, že konzumní způsob života mě vlastně nebaví. Otravují mě ty věčné reklamy na něco, co bych si podle nich měla nutně koupit, abych byla konečně šťastná.
Odmítám vnímat nakupování jako odměnu za to, že člověk přežívá mezi prací a vyčerpáním. Ano, současná společnost vyvíjí enormní tlak na výkon, ale to neznamená že mi jedinou radost udělá to, že si něco nepotřebného koupím. Větší potěšení mám z úplně obyčejných věcí – z chvilky s knihou, z dobrého čaje, z procházky na čerstvém vzduchu se psem.
Svůj vnitřní klid si hlídám
Dříve jsem měla potřebu neustále vysvětlovat, proč dělám něco takovým způsobem, proč někam nejdu, proč mám jiný pohled na svět nebo proč nepovažuji za důležité to, co ostatní.
Dneska už se neobhajuji. Kdo nerozumí mému rozhodnutí, je to v pořádku, já to tak beru, nemusí mi přeci rozumět. Já ho také nesoudím. A totéž bych žádala od něj. Jestliže toho není schopen, tak je mi to líto, ale já ho o své pravdě přesvědčovat nebudu. Stačí, když můj život dává smyl mně.
Nemám potřebu v padesáti vypadat na třicet
Nějak mě míjí ten trend současné doby, aby žena po padesátce vypadala na třicet a méně. Stačí se podívat na úpornou snahu mnohých celebrit, aby jim na obličeji nevyskočila nějaká vráska. No a co, tak mám vrásky, vždyť k životu patří. To pochopitelně neznamená, že bych zcela rezignovala na péči o sobe. Ale nějaké estetické zásahy plastických lékařů s chutí přenechám těm, kdo o to stojí.
Na obličej nemusím patlat drahé krémy, které mi připadají stejně účinné jako ty levné. Zásadní je pro mě vitalita, dostatek energie a samozřejmě zdraví a zdravý způsob života. Svého obrazu v zrcadle se neděsím. Co pomůže dokonale vyžehlená tvář díky zásahu estetického lékařství, když vnitřní orgány vyžehlit nelze?
Krása obyčejného dne
Když jsme mladí, tak máme pocit, že se v životě musí stále něco dít. Po padesátce člověk konečně ocení tichou hodnotu obyčejného, pokojného dne. K tomu, abych byla spokojená, nepotřebuji velká dramata a velkolepé zážitky.
Zdroj: autorka, midlifehacks.com
Náhledové foto: Pixabay
