Status: Doma. A je mi tam skvěle

Díky propracovanému marketingu a dostupnosti se cestování stalo běžnou součástí života v moderní společnosti. Je dnes považováno za zcela normální trávit dovolenou za hranicemi nejen všedních dnů, ale i své rodné země. Patří k určitému společenskému statusu vytáhnout ve vhodnou chvíli zážitky z exotické ‚Tramtárie‘, ideálně podložené fotkami v mobilu. Ale co my, kteří cestování v lásce nemáme a raději se věnujeme svým koníčkům v bezpečí domova? Jsme snad o něco ochuzeni?

Odletová hala vs oblíbené domácí křeslo

Zatímco se davy tísní v odletových halách a úzkostlivě kontrolují váhu svých zavazadel, ve mně se rozlévá docela jiný druh vzrušení. Nepotřebuji pas, abych se vydala na cestu. Stačí mi usednout do oblíbeného křesla, otevřít učebnici cizího jazyka nebo vzít do ruky rozdělanou ruční práci a háček. V ten moment se čas začne ohýbat.

Ten pocit, kdy pod rukama roste něco hmatatelného – ať už je to řada pravidelných ok na jehlicích, nebo věta v cizí gramatice, která mi konečně dává smysl – je formou hluboké meditace. Je to stav, kterému psychologové říkají flow. Svět venku, se vším svým hlukem a povinností ‚někam jet‘, se najednou rozplyne. Zůstává jen soustředění, klid a radost z čistého bytí v přítomnosti.

Tajná mapa mého vnitřního světa

Cizí jazyk je pro mě jako tajná mapa, která mě provádí světem mnohem hlouběji než jakýkoli organizovaný zájezd. Zatímco turista v cizí zemi často klouže jen po povrchu – vidí památky, ochutná jídlo a zase odjede – já se učím rozumět tomu, jak lidé jinde přemýšlejí. Každé nové slovíčko je jako klíč k novému pokoji v domě lidstva.

Když louskám gramatiku nebo čtu text v originále, nejsem jen doma v obýváku; jsem v hlavě autora, v historii národa, v jiném způsobu vnímání světa. Je to dobrodružství, které nevyžaduje pas ani očkování, jen trpělivost a zvědavost. Zjistila jsem, že nejkrásnější výhledy se často neotevírají z vrcholků hor, ale z řádků knihy, kterou čtu v jazyce, jemuž jsem před rokem nerozuměla.

Skutečné cestování mi vlastně vůbec nechybí. Ráda poslouchám audioknihy od autorů, kterým se cestování stalo nejen koníčkem, ale i povoláním. U nás je to například Ladislav Zibura, s nímž jsem už prošla trasu do Santiaga de Compostella, projela severní i jižní Evropu a Českou republiku. Ještě se s ním chystám do Nepálu.

Je těžké vysvětlit někomu, kdo cestování miluje, že vám to stačí jen prstem po mapě a máte ježdění nad hlavu. Na tom není nic divného, že se najdou lidé, kteří jsou raději ve svém bytě a věnují se koníčkům místo toho, aby absolvovali poměrně únavné cestování do nejrůznějších koutů naší zeměkoule. Někteří se obklopili domácím zvířectvem, jež jim dává důvod k tomu, aby zůstali doma. Kdo by se jim o něho postaral, když by byli na cestách?

Pomalý způsob života

V neposlední řadě je tu otázka udržitelnosti – a to nejen té ekologické, ale především té duševní. Žijeme v době, která nás nutí k neustálému výkonu, k pohybu, k hromadění zážitků jako trofejí. Ale každá cesta letadlem nebo nekonečné hodiny v autě vyčerpávají nejen planetu, ale i naše vnitřní zdroje. Naproti tomu tvoření a vzdělávání v klidu domova je aktem tiché revoluce. Je to ekologie klidu.

Když se učím nové slovo nebo trpělivě háčkuji svetr, nevytvářím uhlíkovou stopu, ale vnitřní hodnotu. Nerabuji cizí kultury pro rychlou fotku na Instagram, ale pěstuji svou vlastní zahradu vědomostí. Tento pomalý způsob života mi dává to, co žádný Last Minute zájezd nedokáže: pocit, že jsem v naprostém pořádku přesně tam, kde právě teď jsem.

Na počtu razítek v pasu nezáleží

Možná tedy nejsem ‚světoběžník‘ v tom klasickém slova smyslu, ale cítím se jako objevitelka vlastního vnitřního vesmíru. Svět je fascinující místo a je naprosto v pořádku chtít ho poznávat z hloubky svého domova, skrze stránky knih, nitky příze nebo melodii cizích slov. Štěstí totiž není definováno počtem razítek v pasu, ale schopností najít smysl a krásu v tom, co děláme právě teď. Takže až se mě příště někdo zeptá, kam se chystám na dovolenou, s úsměvem odpovím: “Zůstávám doma. Mám tam totiž rozdělanou jednu neuvěřitelnou cestu“.

Zdroj: autorský text

Náhledové foto: Pixabay