Jiřina (52): Jak jsem se nestala gamblerem
Nedostatek peněz je tíživý. V určitém životním období si ho okusilo hodně lidí. Patřila mezi ně i paní Jiřina. Když v zaměstnání požádala o zvýšení platu, upadla u svých šéfů v nemilost, která měla posléze celkem logické vyústění.
Drahota všude, kam se podíváš
Asi to znáte také, vzpomíná si paní Jiřina, ale prostě je drahota. Když už jsem si myslela, že po koronavirové pandemii bude konečně klid a pohoda, přišlo zdražení energií, a tím i všeho dalšího. Jsem rozvedená a bezdětná a žije tedy pouze z jedno platu. Z toho svého.
Práci jsem neměla nijak lukrativní, pracovala jsem jako fakturantka v jedné větší firmě, která se na mzdě rozhodně nepředá. Každá nově nastupující pracovnice do účtárny měla nakonec větší mzdu než já. A to jsem ve firmě byla už desátým rokem.
Žádost o zvýšení mzdy
Docela jsem z toho byla otrávená, protože jsem toto jednání firmy nechápala. Místo toho, aby ocenila dlouholeté pracovníky, tak upřednostňovala ty nové. Jednoho dne jsem si tedy řekla, že půjdu k vedoucí požádat o zvýšení mzdy. Kdybych věděla, co bude následovat, rozmyslela jsem si to.
Vedoucí se totiž se mnou ani velice moc nebavila a od toho dne, jakoby si na mě zasedla. Dostávala jsem přiděleno více práce, každá moje chyba byla zveličována stejně jako návštěvy lékaře. Za vzor mi byla dávána nejmladší členka účtárny, kterou jsem sama zaučovala, což mi přišlo zvláště nespravedlivé. Cokoliv nevěděla, šla se totiž za mnou na to zeptat.
Nakonec firma vyhlásila úsporná opatření, k nimž ji donutilo zvýšení cen energií. A začalo se propouštět. Mezi prvními, kdo dostal výpověď, jsem byla já. Ale co jsem měla dělat? Maximálně si tak postěžovat na lampárně. Takže jsem skončila na úřadu práce.
Rozšířila jsem řady nezaměstnaných
Byla jsem z výpovědi dost rozhozená, říká Jiřina. Svou práci jsem měla ráda. Stala se ze mě nezaměstnaná. Alespoň jsem dostávala podporu. Nebyla nijak závratná. A proto jsem přemýšlela, jak si přijít k více penězům. Napadlo mě, že začnu sázet. Třeba se na mě usměje štěstí. Do mobilu jsme si stáhla aplikaci naší nejznámější sázkové kanceláře a pustila se do díla.
Bylo to tak jednoduché. Nejraději jsem měla stírací losy. Občas se mi podařilo vyhrát pár korun, což mě navnadilo do dalšího sázení. Nehodlala jsem do hry vložit veškeré své peníze, hrála jsem maximálně o desetikoruny.
Jenže velká výhra nepřicházela
A já jsem si stále myslela, že mám na ni morální právo. Ale štěstěna si říkala něco úplně jiného. Měla jsem zavedený systém, že každý týden do hry vložím maximálně sto korun, čehož jsem se snažila držet. Je pravda, že občas jsem ho nedodržela a prohrála víc.
Když jsem na konci měsíce spočítala, co mě moje sázení stálo, zjistila jsem, že bych ty peníze mohla utratit mnohem praktičtěji. Nebo je ušetřit.
Gamblerem rozhodně nebudu
První měsíc jsem nakonec prosázela pět set korun, ten následující stejně tolik. A výsledek? Párkrát jsem vyhrála po padesáti korunách, párkrát rovnou stovku. Vyhrané peníze jsem opět vložila do hry, takže jsem z nich nic neměla. Jen dobrý pocit, že si budu moc zase zahrát.
A uvědomila jsem si, že ta mobilní aplikace sázkové kanceláře je jen taková vábnička, která má z hráčů vytáhnout co nejvíce peněz. A těch opravdu nemám na rozdávání, a proto jsem aplikaci z mobilu nakonec smazala. Kdybych nehrála, byla bych bohatší o tisíc korun. Takto jsou fuč.
Přiznám se, že to sázení je návykové. A kdo nemá pevnou vůli, lehce se může stát gamblerem. Já jím ale nebudu.
👉👉👉 Přečtěte si: Jezero Turkana a jeho záhada
Článek byl zpracován na podle skutečného příběhu. Náhledové foto je ilustrační. Máte-li zajímavou zkušenost či zážitek, můžete o tom napsat na e-mail zlinmag@email.cz.
Náhledové foto: Pixabay
[ays_poll id=’4′]