Karolína (29): Nelíbí se mi, že se přítel finančně nepodílí na chodu domácnosti

Slečna Karolína má za sebou studia na vysoké škole a před sebou snad úspěšnou pracovní kariéru. Zatímco v zaměstnání se jí daří, tak v osobním životě se stále hledá. Má sice přítele, kterého miluje, jenže je tu jedno velké ale.

Spojuje nás záliba ve sportu

S Pavlem jsem se seznámila těsně po skončení vysokoškolských studií, vzpomíná Karolína. To jsem už bydlela ve vlastním bytě, kterým mám od rodičů. Takže se už nějakou dobu známe. Líbil se mi na něm jeho smysl pro humor a záliba ve sportování, což mi plně vyhovuje. Sportuji ráda a nebaví mě jen tak nečinně trávit volný čas. O víkendu proto vyrážíme na kolech, v zimě lyžujeme a v létě zdoláváme hory.

Konečně spolu

Ve vztahu nám to klapalo, takže nic nebránilo tomu, aby se Pavel ke mně do bytu přistěhoval, říká Karolína. V tomto ohledu mě předešel, ale ne o moc. Vlastně jsem mu to chtěla sama navrhnout, ale byl rychlejší. Přinesl si pár svých věcí a začali jsme spolu žít. Zprvu to bylo báječné, protože jsme si konečně užívali jeden druhého bez toho, že se ten druhý musí sebrat a jet domů.

Přečtěte si: Kult štíhlosti mezi celebritami

Mé prvotní nadšení ale vystřídalo po nějakém čase rozčarování. Najednou jsem měla více práce. Na jednu stranu jsem to chápala, domácnost o dvou lidech je náročnější, než když v ní žije jen jedna osoba. Pavel se k domácím pracím stavěl tak, že je neviděl. Tudíž, chtěla-li jsem, aby se do nich zapojil, musela jsem ho o vše prosit. Pak teprve to milostivě udělal.

Proč musím všechno platit jen já?

Asi nejvíce mě štvaly nákupy, na které mě nechával jezdit vždy samotnou, říká smutně Karolína. Jeho prý nákupy nebaví a pobyt v supermarketu ho odpuzuje. Myslím si, že za tím ale bylo úplně něco jiného. Pokud jsem totiž na nákup jela, tak jsem i celý zaplatila. Pavel ve výsledku ušetřil. A že by se mi nějak revanšoval? To ani náhodou, říká Karolína. Jakoby se nákupy platily samy. Na jeho obranu musím ale dodat, že občas koupil na víkendový večer víno nebo sáček chipsů.

Ačkoliv v práci vedu menší kolektiv, doma si bouchnout do stolu neodvažuji. Přitom by to bylo zapotřebí, aby Pavel pochopil, že nic není zadarmo. Já ze své výplaty hradím energie i jídlo, on si svou šetří a tváří se, že je to takto v pořádku.

Musím být rázná

Jednoho dne jsem si řekla, že nesmím být tak mírná a že si s Pavlem o financování naší domácnosti musím promluvit. Moc mu do řeči nebylo a vymlouval se během ní na všechno možné. Nakonec jsme se dohodli, že se v nákupech budeme střídat. Jednou nakoupím já, příště pojede on. Myslela jsem, že to bude fungovat. Ale to jsem se zmýlila.

Pavel nakoupil jen to nejnutnější a nejlevnější a o co jsem ho prosila, to nekoupil vůbec. Když jsem mu to vyčetla, řekl, že nebude zbytečně utrácet za blbosti. A tak jsme jednou byli v sobotu bez toaletního papíru, protože ten se do nákupu Pavlovi už nevešel. Pochopitelně jsem to nevydržela a šla ho koupit sama. Cestou jsem pak přikoupila maso na nedělní oběd, jelikož to Pavel také nekoupil.

Přiznám se, že vůbec nevím, jak celou situaci řešit. Nemám sílu se prosit o pomoc v domácnosti nebo připomínat, co všechno je zapotřebí nakoupit. Zvláště, když nevidím u Pavla jedinou snahu o nápravu. Už jsem pomýšlela i na to, že mu navrhnu, aby se odstěhoval. Možná to jednou udělám.

Upraveno podle e-mailu čtenářky, který zaslala do redakce. Máte-li i vy zajímavý příběh, svěřte se s ním na zlinmag@email.cz