Irena (45): Jak jsem se dostala z bláta do louže

Rozvod se životem paní Ireny dost zacloumal. Základy, na nichž byl postavený, se rozbořily, a Irena musela vše začít budovat nové. Nejhorší na tom byl pocit zrady, který v Ireně neustále zůstával. Její, nyní již bývalý manžel totiž odešel za mladší milenkou, s níž si založil rodinu a nyní se pyšní ročním synem. Irena zůstala sama, protože děti neměli kvůli jejím zdravotním problémům. Irena se rozhodla svůj život nezahodit a bojovat, co to dá.

Podej si seznamovací inzerát

Kamarádky mi doporučovaly dát si seznamovací inzerát, vzpomíná Irena. Prý jsem mám ještě dobré roky a nějaký pětapadesátník by o mě mohl mít zájem. Přece nechci už nadosmrti být jako kůl v plotě. Moc jsem tomu nedávala šancí, ale zkusit se má všechno. V zaměstnání jsem byla v čistě ženském kolektivu. To víte, účtárna.

Namítala jsem, že na seznamkách se to hemží různými obejdy, kteří si chtějí jen užít a nehodlají navazovat vážný vztah. Kamarádky mě ale přesvědčily, že tam všichni muži takoví nejsou. Rozhodila jsem tedy sítě. Podala jsem si inzerát a začala lustrovat potenciální nápadníky. Nejprve jsem si s nimi chvíli psala a vylučovala ty, kteří vůbec nepřipadali v úvahu. S někým to psaní bylo totiž takové křečovité a vlastně ani nebylo o čem psát. Vylučovala jsem tak dlouho, až mi zůstal jen Mirek, dvaapadesátiletý inženýr, taky rozvedený.

První schůzka byla plná překvapení

Dohodli jsme se, že se uvidíme naživo, když nám to psaní tak pěkně šlo. Mirek mě pozval do kavárny, kam jsem šla celá rozechvělá. Ale nervozita ze mě brzy opadla, protože Mirek se ukázal jako výborný společník. To víte, že jen u jedné schůzky v kavárně nezůstalo. Následovala další a další, pak jednodenní výlet a nakonec prodloužený víkend. Vlastně jsme spolu oficiálně chodili a bylo to moc hezké.

👉👉👉 Přečtěte si: Jednoduchá dýňová marmeláda

Stále jsem nemohla pochopit, říká Irena, že bych mohla mít v životě ještě takové štěstí. A ani mě moc nepřekvapilo, když mi Mirek nabídl, jestli bych se nechtěla k němu přistěhovat, když nám to tak spolu dobře funguje. S radostí jsem souhlasit a do čtrnácti dnů jsem už bydlela u něho. Mirek měl poměrně velký dům na předměstí se zahradou, takže jsem se do něho pohodlně vešla. Svůj byt jsem zatím nepronajala a uvidí se, jak s ním později naložím.

Zakrátko po nastěhování k Mirkovi jsem se chopila role paní domu, což mu vůbec nevadilo. Dokonce byl rád, že jsem na sebe převzala některé úkoly. Takže jsem vyvářela svému přítelovi dobroty, chystala svačiny, prala, žehlila i na té zahradě občas něco okopala. Dokonce mě to i bavilo.

Asi jsem byla moc aktivní

Jak jsme se s Mirkem postupně sžívali, tak na povrch vypluly i nějaké jeho chyby, kterých jsem si dříve nevšímala. Za první byl nepořádník a rád se nechal obsluhovat. Za druhé pravidelně každou sobotu vyrážel na svém elektrokole na výšlap a vracíval se z něho až večer. Nikdy mi přitom nenabídl, abych jela s ním. Prý je to pánská jízda, kterou provozují s kamarády odjakživa. Mirek moc nechápal, proč mi to vadí. Vždyť přes týden se navzájem užijeme do sytosti.

Řekla jsem si, vzpomíná Irena, že kvůli jednomu dni v týdnu nebudu dělat dusno, tak jsem jeho cyklovýlety začala se zaťatými zuby tolerovat. Jenže pak přišla hlavní letní sezóna dovolených. Předpokládala jsem, že s Mirkem vyrazíme na nějaké fajn místo, kde si týden nebo deset dní budeme odpočívat. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi oznámil, že po svátku upálení Jana Husa odjíždí s kamarády sjíždět rafty do Rakouska. Ptala jsem se ho, co bude se mnou. Mirek mi odpověděl, že si mohu s volným časem naložit, jak sama uznám za vhodné. Ale že na zahradě zraje rybíz a taková rybízová marmeláda by se v zimě hodila.

Jak to všechno dopadlo

Mirek odjel s partou kamarádů do Rakouska a já jsem najednou měla fůru času na přemýšlení. Nad životem. Jestli takový, jaký nyní vedu, vůbec chci. Ve skutečnosti jsem se u Mirka pasovala do role neplacené služebné, která zastane hodně práce a ještě je na to pyšná, jak je dobrá. Na zahradě jsem se podívala na zrající bobule rybízu a v hlavě mi uzrálo rozhodnutí.

Šla jsem zpátky do domu a sbalila si své věci, které jsem si k Mirkovi přivezla. Pak jsem si sedla a napsala mu vzkaz, jenž jsem nechala v kuchyni na stole. V něm jsem mu poděkovala za hezký půlrok života, ale že odcházím zpátky k sobě do bytu. Zamkla jsem a odešla pryč.

Akorát jsem litovala, že neuvidím, jak se bude Mirek tvářit, až můj vzkaz bude číst. Tak levnou hospodyni asi hned tak nesežene.

Upraveno podle e-mailu čtenářky, který poslala do redakce. Máte-li i vy zajímavý příběh, můžete nám o něm napsat na e-mail zlinmag@email.cz