Jan Klecanda: Zapomenutý český spisovatel
Když se řekne Božena Němcová, Jan Neruda nebo Karel Hynek Mácha, snad každý, kdo prošel povinnou školní výukou si vybaví, že se jedná o významné české obrozenecké spisovatele. Jméno Jan Klecanda ale nejspíš nikomu nic neřekne, i když i on býval českým spisovatelem a novinářem, jenž přispěl k povznesení ducha venkovských čtenářů. Od jeho narození by 5. března 2025 uběhlo již 170 let.
Jan Klecanda, jako významný představitel české literatury, sehrál nesmírně důležitou roli v kultivaci a rozvoji literární scény na přelomu 19. a 20. století. Jeho dílo, ačkoliv dnes často opomíjeno, odráží dobové myšlenky a hodnoty, které byly klíčové pro národní obrození. Kromě toho, že psal literární díla, jeho novinářská činnost ovlivnila také veřejné mínění a přispěla k formování českého národa v těžkých časech. Rádi bychom se nyní podívali na některé klíčové aspekty jeho života a díla, které si zaslouží naši pozornost.
Klecanda se narodil v období, kdy česká kultura začínala opětovně ožívat po dlouhých letech útlaku. Jeho rodina, ač skromná, mu dala příležitost k vzdělání, což nebylo v té době běžné pro všechny. V Praze, městě plném kulturních a historických podnětů, se Jan formoval jako osobnost, která dokázala spojit umění s potřebami širokého publika. Jeho zájem o vzdělání a literaturu se projevoval již v raném věku, což dokazuje i jeho následné studium na polytechnice, kde se setkal s mnoha inspirativními myšlenkami.
Rodák z Prahy se rukavičkářem nestal
Jan Klecanda se narodil v Praze v rodině rukavičkáře z Jistebnice. Protože jeho rodiče dbali na to, aby měl dobré vzdělání, absolvoval reální gymnázium a následně čtyři roky studia na polytechnice. Ve dvaceti letech narukoval do armády, kde působil jako učitel českého jazyka, krasopisu a kreslení na kadetní škole v Linci. Když byla škola zrušena, živil se jako kreslič ve Vídni. K učitelskému povolání se ale ještě vrátil po návratu do Prahy. Aby mohl učit, musel udělat zkoušky pro školy obecné a měšťanské.
V jeho učitelské kariéře se odrážela snaha o vzdělání českého národa. Jan Klecanda viděl v učitelství možnost, jak ovlivnit mladé generace a pomoci utvářet novou identitu českého národa. Jeho přednášky se staly pro české menšiny v oblastech, kde působil, cenným zdrojem informací a povzbuzením v národním uvědomění. Prostřednictvím svého vyučování se snažil přinášet nejen znalosti, ale i inspiraci a víru v budoucnost.
Jeho zájem o literární činnost nebyl jen povrchní
Počátkem 90. let 19. století se Jan Klecanda etabloval jako autor, jehož příspěvky patřily mezi čtenáři k oblíbeným a hojně čteným. Díky jeho přístupu k literatuře, kde kombinoval prvky zábavy s poučením, si získal důvěru mnoha čtenářů. V jeho článcích se odrážely nejen literární, ale i sociální a politické otázky, které trápily českou společnost ve druhé polovině 19. století.
Jan Klecanda se jako spisovatel snažil posílit českou identitu v literárním prostoru, který byl do té doby dominován jinými vlivy. Jeho přístup k psaní byl jasně zaměřen na to, aby oslovil širokou veřejnost, nikoli pouze intelektuální elitu. Takže zatímco jeho styl snad postrádal některé umělecké nuance, to, co mu chybělo v literární rafinovanosti, bylo vyváženo schopností oslovit lidi a přimět je k zamyšlení nad důležitými otázkami. Například jeho romány často zpracovávaly témata jako láska, zrada, ale také národní uvědomění.
👉👉👉 Přečtěte si: Lanovka na Pustevny slouží již 85 let
Ve svých sedmadvaceti letech získal místo učitele na škola u sv. Jiljí. O rok později se stal řídícím učitelem obecné školy Ústřední matice školské v Teplicích. Kromě učitelství se Jan Klecanda neúnavně věnoval i veřejnému životu. Objížděl vesnice, v nichž přednášel zejména české menšině. Své působení v matici ukončil po čtyřech letech ze zdravotních důvodů.
Jan Klecanda byl rozený novelista
Spisovatelský talent byl Janu Klecandovi dán do vínku. Byla to také činnost, která ho zajímala a bavila již během studentských let. Své dílka uveřejňoval pod pseudonymy – J. K. Táborský, Stříbrský, Kalina, Kopřiva nebo Juvenal. V pozdějších letech psal pod svým vlastním jménem. Ústředním bodem jeho spisovatelské a novinářské činnosti se stal časopis Vyšehrad s přílohou Svatvečer, který sám v roce 1887 začal vydávat.
Snažil se v něm podporovat českého ducha a národní uvědomění. Časopis, protože byl levný, si odebírali hlavně lidé na vsích v oblasti Podkrkonoší nebo Pošumaví, kteří pocházeli z chudších poměrů. Jan Klecanda byl politickým založením mladočech a občas se mu podařilo pobouřit veřejné mínění. Kvůli jeho některým politickým názorům bylo v roce 1895 vydávání časopisu Vyšehrad úředně zastaveno, což mu ale nezabránilo v šíření jeho názorů na život i politiku. Ty totiž pak vetkal do svého uměleckého díla.
Jan Klecanda pak spolupracoval s vydavatelstvím J. R. Vilímek, u kterého vycházely jeho sebrané spisy, do té doby různě rozptýleno po časopisech. Vedle fejetonů a úvah psal také beletrii pro lidové vrstvy, v níž většinou řešil milostné vztahy proti vůli rodičů, vojenskou tématiku, rozpory v rodině nebo mravní selhání jedince. Ve své době patřil mezi nejvíce produktivní spisovatele a jeho povídky a novely bývaly velmi oblíbené, přestože nedosahovaly takové umělecké úrovně jako díla jiných autorů.
Klecandovy novely a romány
Klecanda se snažil své čtenáře poučovat a vychovávat. Dnes už jsou jeho knihy zapomenuté, a to i kvůli své schematičnosti. Ale stojí za to si připomenout, jaké novely Jan Klecanda napsal – Páter Vojtěch, Starý hřích (oba romány byly zfilmovány), Cizí krev, Tvrdé hlavy, Ve službách národa, Maloměstský apoštol, Ve službách národa, Bludičky, Divoké koření, Karacson Aladar, Z nekrvavé vojny, Na bojišti, Prach a broky.
Když se podíváme na některé jeho novely, můžeme vidět, jakým způsobem se snažil přiblížit problémy, s nimiž se lidé potýkali. Například v románu Páter Vojtěch se zabývá otázkami morálky a etiky v kontextu náboženství, zatímco Starý hřích poukazuje na důsledky lidských rozhodnutí a jejich vliv na rodiny a komunity. Takové příběhy, ačkoliv dnes mohou působit zastarale, mají stále co říct o lidské přirozenosti a sociálních vztazích, které se vyvíjejí i dnes.
Ve šlépějích svého otce pak pokračovali synové Jana Klecandy. Syn Jan psal pod pseudonymem Jan Havlasa a působil jako československý diplomat. Syn Vladimír Klecanda se stal historikem a archivářem a zapojil se do protinacistického odboje. Syn Jiří Klecanda zakotvil v Petrohradě jako knihovník, když tu pomáhal organizovat české legionáře za první světové války.
Jan Klecanda zemřel nejspíš na komplikace po prodělané operaci kýly. Stalo se to 15. května 1920. Jeho hrob byste našli na vyšehradském Slavíně.
Náhledové foto: anonymní autor, https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d5/Jan_Klecanda.jpg